MIROSLAV VANEK

rodinka 4 bratri Svatba,na schodech Svatba,skupina kostel Svatba,na schodech 2 Pohreb 1991 Pohreb 1991b Zlukovsti bratri SvaBoh-Jos8 Svatba Mezimosti Pohreb4

MIROSLAV se narodil 25. října 1918 . Jeho otec byl JOSEF VANEK a matka byla MARIE VONESOVA. Jeho prarodiče z otcovy strany byli JAKUB VANEK a MARIE KUPKOVA; jeho prarodiče z matčiny strany byli JAN VONES a MARIE TARABOVA. Měl tři bratry jménem JOSEF, JAN a JIRI. Byl druhý nejmladší z celkem čtyř dětí. Zemřel 9. listopadu 2002 ve věku 84 let (příčina úmrtí jiný zdravotní problém).

• Poznámky k úmrtí

  9.11.2002 umrel stejda Miloš. Byl stár 84 let.Umrel v nemocnici na prístrojích.Nekolik mesícu byl nepohyblivý a tak to bylo vysvobození.Pohreb mel v Hradci 25.11.

• Hlavní poznámky

  Soupis obyvatel ZLukov k roku 1921 snimek 61 uveden jako vnuk majitele bytu ve Zlukove 31
  Narozen: Zlukov
  Pusobil v Jindrichove Hradci a ve Vlachovo Brezi, kam se prestehoval po smrti sve manzelky, ktera odsud pochazela.
  
  Vypis z jeho pameti:
  Narodil jsem se ve Zlukove dne 25. rijna 1918, tedy tesne pred skoncenim 1. svetove valky a vyhlasenim 1. republiky a snad proto mi bylo pri krtu dano jmeno Miroslav. Tatinek byval zeleznicnim urednikem tzv. 3. tridy, tj. bez maturity. Byval vypravcim, cervenou zeleznicarskou cepici jsme meli doma, ale ja si ho pamatuji jen jako pokladnika nakladni pokladny na nadrazi v Mezimosti nad Nezarkou. Tehdy byly primo vedle sebe oddelene jen rekou Luznici dve mesta : Veseli nad Luznici a Mezimosti nad Nezarkou. Po okupaci v roce 1939 je Nemci sloucili pod jednim jmenem, ktere budu v dalsim pouzivat : Veseli n/Luz.
  Tatinek byl pred valkou 3 roky ve vojenske presencni sluzbe na Balkane v Bosne- Hercegovine. Dosahl hodnosti Zugsfuhrera tj. dnesniho cetare a tehdy jen malokdo z muzstva tuto hodnost ziskal. Tatinek umel nemecky, ale nevim kde se to naucil. Protoze mimo vojenskou sluzbu zil jen v ceskem prostredni, pravdepodobne soukromym studiem. Valcici Rakousko;Uhersko si bylo vedomo nesmirne dulezitosti zeleznicni dopravy pro chod valky i cele narodni hospodarstvi a proto zeleznicari nemuseli narukovat do valky. Take tatinek zustal doma, ozenil se a po narozenibratra Pepy v roce 1915 se rodina odstehovala do Suchdola nad Luz., kde byl tatinek zamestnan a kde se v roce 1916 narodil druhorozeny bratr Jenda. Tatinek i maminka pochazeli ze Zlukova.
  Maminka mela dva bratry starsi nez ona. Mladsi z nich Frantisek byl pred valkou na draze jako posunovac. Pri jednom zapojovani vagonu byl smacknut narazniky a zemrel. Pry jsem mu byl velmi podobny a snad proto na mne babicka, matka me maminkly, velmi drzela. Doma jsme meli dlouho zvetsene podobizny obou matcinych bratru. Jednou jsem byl ve Zlukove s manzelkou a asi triletou Mireckou. Ta ukazala na ten obraz strejdy Frantiska a ackoliv mel knirek, jako tehdy za neho meli temer vsichni muzi, volala :" To je tatinek". Zrejme tedy ta podoba byla. Starsi s matcinych bratru Jenda byl pry velmi hodne povahy a mel prevzit hospodarstvi. Nebyl na vojenske presencni sluzbe, protoze se mu vykloubovavalo koleno. Kdyz prisla valka, byl odveden, tolik si pral, aby se mu to koleno vykloubilo, ale ono drzelo. Zemrel asi po 3/4 roku v Halici na strevni tyfus.Doma jsme meli fotografii jeho hrobu a u neho stal kamarad ze Zlukova Lacina. Ten sam byl pozdeji strelen do kolena a zustal cely zivot invalidou.
  Hospodarstvi tedy zustalo bez dedice a melo tedy pripadnout mamince.Proto se rodice vratili do Zlukova,  nastehovali se do chalupy matcinych rodicu a tam jsem se narodil ja a v roce 1924 bratr Jirka. Bydlelo nas tam 8 : deda , babicka, tatinek, maminka a my 4 bratri. Deda zemrel asi v roce 1925. Pak prevzali hospodarstvi rodice, ovsem tatinek byl stale zamestnan na draze. Prijali sice na vypomoc sluzku, ale teziste muzske prace bylo na tatinkovi. Ten v letnim obdobi vstaval ve 3 hod. rano, v 7.30 sel do sluzby, vracel se v 17.30 a pak az do setmeni pracoval. Pepa a ja jsme studovali a rodice nas nenutili pomahat v hospodarstvi. Rikali, ze predevsim se musime ucit; museli jsme vsak pomahat pri znich o prazdninach. Bratr Jenda mel od sameho detstvi zajem o praci v zemedelstvi a bez pobizeni se ji sam chapal. Po skonceni 3. rocniku mestanske skoly trvale pracoval doma, tedy od 14. let veku, kdy byl vlastne jeste ditetem. Aby mu rodice praci ucinili prijemnejsi, koupil mu tatinek kone. Dosud jsme meli jen voly.
  Za meho meho ranneho detstvi jen sedlaci meli par koni. Nekteri stredni zemedelci meli jen jednoho kone. Ostatni pouzivali k potahu voly, chalupnici kravy. To se postupne menilo; pozdeji meli i stredni zemedelci temer vsichni par koni nebo alespon jednoho kone, volskych potahu zustalo ve vsi jen nekolik, stejne jako taznych krav.
  Voli byli v mladi vyklesteni bycci, kteri se asi ve veku 2 let ucili tahat. V tomto obdobi " zaucovani" byli nepokojni a plasili se. Pozdeji pribirali na vaze, stavali se pomali, takze jen zvolna, ale trvale pohybovali nohama pri chuzi. Ve veku 5-6 let byli prodavani na maso. Drziteli tedy slouzili nejen jako potah, ale pri jejich prodeji byl ziskan i slusny penezity prijem. Presto, jak jsem uvedl, prastali byt pouzivani, nebot mladym hospodarum nevyhovovala jejich pomalost.
  Kdyz jsem byl v prvni tride obecne skoly, doprovazel jsem jednou dedu, kdyz vezl hnuj na pole mladymi volky, ktere teprve zaucoval a musel proto jit temer u jejich hlav. Ja sedmilety kloucek jsem sel vzadu vedle vozu. Prijeli jsme do uvozu, ja sel po zvysenem okraji a levou rukou jsem se opiral o klanici vozu. Pak se to stalo. Zrejme jsem uklouzl a dostal jsem se hlavou mezi otacejici se zadni kolo vozu a klanici, ovsem, a to je naprosto nepochopitelne, ne ve smeru jizdy, nybrz v protismeru. Nohy jsem mel vzhuru, kolo se tocilo a obruci mi na smacknute hlave rozdiraloza pravych uchem kuzi. Pry jsem kricel, ale deda nejprve na to nedbal, povazoval to za detske zlobeni a mel strach vzdalit se od hlav volu, aby se nesplasili. Kdyz plac neprestaval, zastavil, sel dozadu a uvidel me v tom hroznem stavu. Byl tak zdesen, ze ho vubec nenapadlo uvolnit zakolesnikem (hrebenem) klanici a vyjmout me. Nechal stat potah, bezel do nejblizsiho domu, prinesl pilku, prerizl klanici a uvolnil me. To vsechno trvalo urcitou dobu a na stesti volci zustali bez pohnuti. Nastalo provizorni ocisteni, vse bylo od blata a hnoje a pak dukladne osetreni u lekare ve Veseli n/ Luznici. Rodice, deda i babicka prirozene cekali, jake to bude mit pro mne nasledky telesne i dusevni. Vzdyt ve smacknute hlavicce mohla byt porusena nektera nervova centra. Dopadlo to dobre, zbyla mi jen velka, podlouhla lysina za pravym uchem, kterou jsem se cely zivot snazil zakryvat delsimi vlasy v jejim okoli. Pamatuji se, ze kdyz jsem se dostal z nejhorsiho, babicka mi rekla:" Chlapce, u tebe musel stat Andel Strazny". Ja ji tehdy naprosto bezelstne odpovedel:" Ale babi, ja jsem tam nikoho nevidel."
  Na koupi kone si pamatuji, protoze jsem byl pri tom. Tatinek se svym bratrem -strejcek kantoru, ktery byl povazovan za konare, tj. odbornika na kone, jeli do Tabore na trh. Tehdy po urcitem smlouvani se koupe uzaviraly placnutim rukou prodavajiciho a kupujiciho a pak se rovnou platilo. Tatinek mel tedy penize v hotovosti u sebe v naprsni tasce a kabat mel neobvykle tesne zapjaty, zrejme proti pripadnemu odcizeni penez kapsari. Kun stal 7 000 Kc, coz byla tehdy castka velika, povazime-li,ze jiz za 30 000 Kc se dal postavit skromny rodinny domek. Ja s bratrem Jendou jsme jeli domu vlakem, tatinek se strejckem a kobylou prisli po 4 hodinach chuze.
  Nase Minda, tak se kobyla jmenovala, byla nejen hodna, ale i hezka. Snad nejsem daleko od pravdy, kdyz reknu, ze to byl nejhezci kun ve vsi. Byla vysoka, polotezka "prahuna" ( od slova braun-hnedy), tedy hnedka, jen mirne ve hrbetu prohnuta a i v tele stihla; mela dlouhy, krasne klenuty krk, dle ktereho byla k rozpoznani z daleka. Ustajena byla ve zvlastni staji, keteryzto vyraz byl pouzivan jen u koni, kdezto u hoveziho dobytka se pouzival nazev chliv ( chlev).
  O kone bylo vubec velmi pecovano. Krmeni az po urcitem uklidneni kone, beze spechu, bezvadnym senem a v cisterm zlebu ovsem, napajeny byli pruhlednou vodou z naprosto ciste nadoby-kun pri nejmensim znecisteni odmital pit. Nez kazdy hospodar sel spat, podival se jeste do chleva, zda je vse v poradku a pokud mel kone, predevsim zasel do staje, zda kun je nazrany, zda neni ziznivy a zda je klidny. Kun na rozdil od hoveziho dobytka spi vstoje, pry v noci si lehne jen asi na 5 minut, ale pak zase vstane. Videl-li hospodar, ze kun lezi, bylo to varovani. Kone byli denne peclive cesany, coz zrejme sledovalo nejen odstraneni prachu z kuze, ale i masaz a prokrveni svalstva. Pece o kopyta koni musela byt pravidelna, kovani, prekovavani, cisteni, mazani konzervacnim tukem.
  Rovnez trvala musela byt pece o postroje, nejen cisteni a mazani za ucelem udrzeni vlacnosti, ale i trvale sledovani, aby chomout i polstar pod nim mely vhodnou velikost a tvar, aby nezpusobovaly otlaky a odreniny. I povely konim bybly trochu odlisne oproti hovezim potahum. Pri povelu k zastaveni se nevolalo "Prr", nybrz Eej, pri povelu vpravo se nerikalo "Haca", nybrz " Hot". Levemu koni v paru se rikalo "podsedni" ( pod sedlem), pravemu "brazni" (chodil pri orbe brazdou). S trochou nadsazky je mozno rici, ze kun tehdy u hospodaru byl tak trochu vic, nez pouhe zvire. Zdrave, krasne a rychle kone byvaly chloubou hospodare.
  Meli jsme Mindu, krasnou, silnou, hodnou, ale i chytrou kobylu. Jezdil s ni Jenda a ten, tehdy 14 kluk nemel zadne zkusenosti s konmi. Dbal az uzkostlive na dobrou obsluhu a krmeni, ale najednou zjistoval, ze Minda utahne stale mene a mene a postupne pri sebemensim nakladu zastavuje. Co je s ni, je nemocna? Byl povolan na radu strejcek Kantoru a ten hned poznal, o co se jedna. Byl jsem tehdy take u toho. Zajeli jsme do lomu, strejcek s Jendou nalozili do vozu primerene mnozstvi kamene. Pak Jenda  vzal oprate a rekl Hyjee ( tj jed). Kun zabral a zustal stat a Jenda zacal plakat. Oprate vzal strejcek, zahalekal Hyjee! tak hlasite, ze to muselo byt slyset 1 km daleko, praskl bicem a snad nebylo treba ani slehnout Mindu a ona vyjela s nakladem bez jakychkoli potizi. Ona totiz poznala, ze ji tentokrat neveli nezkuseny chlapec, ale skutecna autorita a tedy musi poctive tahnout. Nebylo treba podruhe vypomoci strejcka Kantoru, Jenda se to naucil a byli s Mindou naramni pratele.
  Vzpominam jeste na jednu prihodu, ktera dosvedcuje, ze bylo treba ziskavat zkusenosti, jak zachazet s konmi. Jednoho zimniho dne Jenda vyvadel Mindu ze staje, ta tezko vysla a zustala stat jako ztrnula. Co je zase tohle? Strejcek Kantoru doporucil zavolat ihned zverolekare. Ten prisel a okamzite poznal, ze jde o obrnu svalstva, ktere se lidove rika "cerna moc", asi proto, ze postizeny kun ma tmavou moc, kterou vylucuje jen malo. Onemocnuji tim dobre krmeni kone, kdyz maji malo pohybu. Stacilo nekolik injekci, snizeni krmnych davek, pozvolne lehke vyjizdky, kun zacal normalne mocit a byl zase v naprostem poradku. Od te doby, jakmile kun mene jezdil, byly snizeny krmne davky a i v zime, kdy bylo malo prace, vymyslele se nejaka jizda. Kone jsou staveny na pohyb a potrebuji ho.
  Minda dala Jendovi nekolik hribat, jedno si ponechal a mel tudiz cely par. Ostatni prodal, coz znamenalo podstatny financni prijem. "Hrebeni" koni, tj. porod, to byla vazna udalost. Trmin se pohyboval az v rozpeti jednoho mesice a po celou tu dobu hospodar spal ve staji pobliz kobyly a s nim 2-3 znami. Kdyz prisla chvile hrebeni ( porodu) museli okamzite zakrocit, aby se hribe v porodnim vaku neudusilo a nebo ho matka v bolestich nahodou kopytem nezranila. Znamenalo by to velkou financni ztratu, proto ta pece a vzajemna sousedska pomoc.
  Z mobilizace nasi armady v kvetnu r. 1938 musela take nase Minda narukovat. Po nekolika tydnech byla mobilizace odvolana a Jenda byl vyzvan, aby si kone odvedl z Jindrichova Hradce. Jel tam a mezi spousty koni hledal svou Mindu. Nahla z dalky se ozvalo radostne rehtani. Ona ho shledla a poznala drive, nez on ji. Kun byl za nekolik tech tydny velmi zubozeny, ale jinak zdravy a zahy se zotavil. Ke konci 2. svetove valky Mindu odvedla nemecka armada a tim nam navzdy zmizela. Snad jeji konec nebyl prilis trpky.
  Bratr Jenda byl urcen jako hospodar doma. Meli jsme puvodne asi 13 ha pozemku, z toho asi 1 ha lesa.
  To byla vymera, ktera pri peclivem obhospodarovani dobre uzivila rodinu. Zili jsme skromne, jak to tehdy bylo na venkove zvykem, ale nikoli nuzne. Tatinek take postupne prestavel celou chalupu a to nejen obytne staveni, kde zridil podkrovni svetnici, ale i stodolu a kulny. Jejich velka prostore umoznovala uskladneni i urody a ukryti vsech stroju a vozidel.
  Tatinkovo zamestnani na draze umoznovalo, ze pred 2. svetovou valkou Pepa i ja jsme studovali na vysokych skolach v Praze. Bydleli jsme v koleji a za kazdeho z nas platili rodice 460 Kc mesicne. Pripocteme-li jen 140 Kc kapesneho mesicne pro kazdeho, pak Pepovych 5 let a moje 3 léta studia v Praze staly 48 000 Kc a to byly nejake penize. Nikdy nam to rodice nepredhazovali, my jsme si toho byli vedomi a snazili se prospivat.
  Pepa mel vyjimecne nadani........ ( viz v rodokmenu jeho bratra) My ostatni bratri jsme byli prumerni. Tatinek psal vypsanym pismem a peknym slohem, maminka psala jednoduchym divcim pismem a jeji sloh ? - proc jen jsem si nejaky jei dopis neschoval ? Ona psala tak , jak se povida. Po pozdravu napsala napr., ze se nam otelila krava, je to bejcek, abych byl zdarv a daval na sebe pozor, tatinek je trochu nachlazeny, stale prsi, ale seno prece jen dostali domu, koupila 6 kachnat, Jenda dnes ora na Lyskach, vcera u nas byla teta Koubova atd. To bylo skutecne maminkovske psani, se vsemi starostmi o nas, o domaci, o hospodarstvi a sousedy. Kdyby to nekdo chtel napodobit, tak by to tak krasne nenapsal.
  Zminim se jeste o urcitych vlohach, ktere se sice neprojevily primo v nasi rodine, ale urcite jsou v nasem rode. Tatinek pochazel z chalupy, kde se tradicne rikalo " U Kantoru". Kantory byli zvani ucitele, kteri krome vlastniho vyucovani hrali v kostele na varhany a ridili kostelni zpev. Museli tedy byt hudebne nadani. Protoze ve Zlukove kostel nebyl a puvodne tam nebyla ani skola, da se predpokladat, ze v tatinkove rodne chalupe kdysi zil clovek, ktery vyborne zpival a nebo dokonce na neco hral a dostal prezdivku "Kantor". Tatinek se na azadny hudebni nastroj neucil, zpival rad a pekne, ale jen pri msi v kostele. Bratra Pepu jsem nikdy zpivat neslysel.
  Jenda rad a pekne zpival a znal spoustu pisnicek, ale s hrou na trubku to bylo slabsi, stejne jako to bylo slabe s moji hrou na housle. Snad nejvice pokrocil bratr Jirka, ktery hral na saxofon. Jeho tri dcery maji vyslovene hudebni nadani, vsechny mohly byt hudebnicemi z povolani. Volila to vsak jen Marcelka, ktera vystudovala hru na klavir nejen na konzervatori, ale i Akademii musickych umeni.
  Strejcka Kantoru, bratra tatinka, jsem neslysel nikdy zpivat, take nehral na zadny hudebni nastroj.Mel 4 syny. U nejstarsiho a tretiho se neprojevovalo hudebni nadani. Jeho druhy syn Jenda byl nesmirny talent. Snad se ucil hrat na housle jen dva roky, ale byl vynikajici. Slysel jsem ho hrat, kdyz mu bylo 16 let a zasnul jsem nad jeho hrou, ktera dojimala. Kdyby se tomu mohl venovat, byl by asi z neho virtuos. Ovsem on pracoval v zemedelstvi, jako dedic chalupy a hospodarstvi, prsty a cele ruce mu ztvrdly a bylo po hrani. Jako dospely zacal hrat na kridlovku a hral pekne, mel mekky prednes do znacnych vysek. Jeho 3 dcery jsou pry vybornymi zpevackami, ale bez jakehokoliv skoleni.
  Nejmladsi Kantoru syn Jara, ktery byl se mnou stary, byl vybornym zpevakem. Byl mensi postavy a jeho hlas byl neco mezi sopranem a tenorem. Kdyz zpival v kostele, byl rozeznatelny mezi vsemi a hlasove ovladal cely prostor.Na housle se zacal ucit hrat, ale zahy toho nechal. Strejcek mu koupil harmonium, on se ucil hrat na varhany a hral na ne v kostele v Drahove. Kdyz se ozenil a odesel ze Zlukova, vzal si ho za pomocnika ucitel hudby a varhanik ve Veseli n/Luz. Jara s nim zpival na kuru, v kostele, zpival mu prvni hlas pri pohrbech a obcas ho zastupoval pri hre na varhany.
  Bratr Jenda se ozenil v roce 1941 a prevzal plne hospodarstvi. Tatinek nechtel slouzil nemcum a proto se pocatkem r. 1942 "hodil marod" - tak se to tehdy rikalo- a odesel na vlastni zadost do penze. Pokud mu zdravi dovolovalo, stale vypomahal Jendovi v zemedelstvi nebot ho to velmi bavilo.
  Babicka zemrela pocatkem roku 1944 ve veku 82 let; ja byl tehdy totalne nasazen v Reichu a jen nahodou jsem prijel na pohreb. Maminka zemrela v roce 1952 na podzim v 63 letech. Ja byl tehdy ve vysetrovaci vazbe a na pohreb me nepustili. Tatinek zemrel v roce 1958, ve veku 69 let, kdyz uz nekolik let pred tim mu slablo srdce.
  Tatinkovo koureni :   Tatinek byl silny kurak. Jako tehdy vetsina starsich muzu na venkove, kouril fajfku (dymku) asi 30 cm dlouhou a tu mel v ustech i kdyz zrovna nebyla zapalena. Kouril laciny tabak a jen v nedeli si nas poslal pro virzinko - nazev asi podle americkeho statu Virginia -, coz byl asi 30 cm dlouhy, tenky doutnik. Jeho kour naramne vonel, pro tatinka i pro nas to byla svatecni vune, neco jako vune kadidla v kostele. Obcas v zimnim obdobi prisel k nam na pobesedovani strejcek Kantoru. Bylo nas v mistnosti devet. Tatinek i strejcek kourili, dym zahaloval nejen je, ali i celou mistnost. Nepamatuji se, ze by nam to nejak vadilo, ze bychom museli vetrat atd. Za druhe svetove valky, kdy kurivo bylo na pridel, nas tatinek byl jednim z mala tech, kteri nemeli nedostatek, naopak mohl obcas nekomu pomoci. Zadny z jeho synu tehdy nekouril a pokud jiz nekteri jiz meli narok na pridel kuriva, mel ho tatinek k dispozici. Tatinek trpel chronickym zanetem prudusek a Pepa , jako medik, rikal, ze koureni prudusky stale drazdi a ze by tatinek mel prestat kourit. On vsak na to reagoval slovy:" Budte radi, ze mi koureni chutna, az mi prestane chutnat, bude se mnou zle." Vyplnilo se to, 3 dni pred smrti prestal kourit.
  Pepovo vcelareni: Bratr Pepa ve veku 16 let zacal vcelarit. Studoval literaturu, odebiral a cetl vcelarsky casopis, navstevoval zname vcelare v okoli, sam si zhotovoval uly ze slamenych rohozi a s tatinkem postavili na zahrade vcelin. Mel asi desatery vcelstva, byl uspesny a uznavany i starymi vcelari. Kdyz po zavreni vysokych skol 17.11.1939 byl rok doma, cast vcelstev odstehoval do lesa na hajovnu Vaverku a tam mel jeste vetsi vynosy. To bylo za valky, v dobe nouze temer o vsechno, velmi vitane, nebot rodina mela med nejen pro sebe, ale za med se dalo lecos vymenit. Pokud byl pozdeji zamestnan v Praze, jezdil casto i po valce domu hlavne za ucelem pecovat o vcelstva. Kdyz se prestehoval do Plzne, cast vcelstev si tam prestehoval a vcelari dal ve svych starych slamenych ulech. Je osudovou schvalnosti, ze jeho manzelka Buhunka je velmi alergicka na vceli bodnuti a pri vyssi davce by to mohlo mit tragicke nasledky. Proto jejich vcelstva musi byt umistena mimo jejich zahradu a chatu ( ve Stenovicich).
  Oblekani : U nas doma jsme meli vsichni cturi kluci troje saty, tj. sako a kalhoty, kterym se rikalo podle toho k jakemu ucelu slouzily : kostyelni, skolni, domaci. Tak, jak se saty opotrebovavaly a my z nich vyrustali, kostelni se staly skolnimi a naposled domacimi.
  Latku na obleky kupovala maminka v Sobeslavi a nebo v Jindrichove Hradci u znamych odporniku. Protoze jsme byli pocetna rodina, dali jsme obchodnikum utrzit a ti si maminky patricne vazili. Maminka pri kazde koupi " handlovala", smlouvala o cenu. Kdyz jsme byli vetsi, stydeli jsme se za to handlovani. Proto maminka zbozi hned po vybrani nechala zabalit, my jsme s tim vysli ven, ona zustala v obchode a handlovala i kdyz zbozi jiz bylo koupeno. Ono to pro ni bylo vic nez smlouvani, bylo to pratelske popovidani. Obchodnik to uz znal a rekl zpocatku cenu o nejakou korunu vyssi.
  http://www.mzp.cz/ris/ekodisk-new.nsf/6d13b004071d0140c12569e700154acb/ecc538101a69257ac12570920042f65c/$FILE/str.%2039-56.pdf

Detaily o rodině MIROSLAV s osobou ANNA FIDLEROVA